Když se třeba o dovolených, prázdninách či víkendech touláme po památkách, zjistíme, že když objevujeme historii, objevujeme mnohdy sami sebe. Pocítíme, někdy nečekaně, vazbu na tradice našich předků, jejich moudrost či fanfaronství. Najednou se v nás rozehrají housličky fantazie, a alespoň chvilku prožíváme životy literárních hrdinů. To se mi stává na
Už je to dávno, tak docela dávno, co jsme prožívali tu pohédku svou může si povzdechnout starý i mladý. O starém netřeba rozmýšlet, má vzpomínky přímo v popisu práv a povinností, ale pokud si vzpomínám, i v mládí mi některé věci připadaly politováníhodně vzdálené. Tím se vlastně dostávám k jádru pudla: Hle,
Nejsem historik, ani fundovaný komeniolog.
Pokládám se ale za Komenského žáka a jsem jeho obdivovatel. Je těžké nepodlehnout jeho inspiraci a vizi o možné nápravě světa. Uvěřil jsem mu jako člověku, který se k poznání musel dopracovat překonáváním obtíží svého vlastního života.
„Hollywood je mrtev,“ sděloval kolegům ve studiu v ono srpnové ráno roku 1962 smutnou novinu režisér Howard Hughes. Byla to věta přímo symbolická. Tu noc definitivně skončila zlatá éra starého dobrého Hollywoodu. Podle oficiální zprávy zemřela, po požití prášků na spaní, herečka Marilyn Monroe. Byla snem milionů
Jeníček měl však o svém životě zcela odlišné představy a jen s největším sebezapřením nastoupil do reálky, kam ho maminka pyšně doprovodila. K jejímu žalu milovaný synek velmi brzo tuto školu opustil a nejinak to dopadlo i s další školou, obchodní. Dále pak se stal něco jako pomocnou silou ve velkoobchodu s papírem, z této pozice však též brzo utekl, a ještě kratší v jeho mladistvé kariéře bylo zaměstnání ve firmě na mléčnou moučku, kde se ale konečně postavil na vlastní nohy, a rozhodl se udělat zkoušku na konzervatoř.
V prvním díle našeho seriálu jsme vás blíže seznámili se souvislostmi a zněním První šlechtické deklarace, o které byla veřejnost informována následující zprávou: „Prezident republiky přijal dnes o 11. h. delegaci starých českých rodů. Jejich jménem učinil projev František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Pan president zůstal s členy delegace v delším přátelském rozhovoru.“ Podle Zdeňka Radslava Kinského projevil prezident Beneš zástupcům i svůj dík a dále se s delegáty věnoval především současné vážné situaci. Při odchodu se prezident obrátil na organizátora Zdeňka Radslava Kinského se slovy: „Vřele Vám děkuji, že jste toto prohlášení zorganizoval.“
Blíží se sto desáté výročí jeho narození. S ním přišel na tento svět jeden z největších herců své doby, člověk žijící tolika životy na jevišti, i ve svém pestrém
živobytí. Karel Höger.
Luďku Munzarovi vděčím za dvacet let krásného, hlubokého přátelství a profesionální spolupráce. Poznali jsme se, když ode mne přebíral scénáře pro Janu Hlaváčovou, se kterou jsem několik let dělal pořad Šansony, songy a písničky. Nosil jsem je s bohémským zpožděním, což Jana nesla právem velmi nelibě, neboť byla to, čemu se říká stará dobrá škola, a chtěla mít víc času na přípravu. Nakonec mi vždycky všechno velkoryse odpustila a máme se rádi dodnes.
K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.
Většina mužů tvrdí, že spodní prádlo je víc sexy a přitažlivější než sama nahota. Ale když měla v minulosti dáma na sobě poskládané spodničky i v několika vrstvách, jejich rozvazování zřejmě na té přitažlivosti a tajuplnosti rychle ztrácelo. Možná to i mnohé pány dokázalo odradit od snahy se dopracovat k poslední vrstvě, byť by se jmenovala například Šibalka. To je ale hodně dávná historie, trochu bližší už je nám období tzv. první republiky, o němž toho
letos tolik slyšíme. Je to nejen jejím stoletým výročím, ale i celou řadou filmů a televizních seriálů spojených s tímto tématem.
O Kischovi se dá psát vážně i nevážně, v minulém čísle jsem se držela spíš těch historek humorných. Teď tedy přistupuji k jeho životu dobrodružnému, niternějšímu, osudovému. Plnému a neméně zajímavému.
Kisch neuznával romány. Věřil v reportáže, v žurnalismus. A i když sám pár románků a divadelních her napsal, jeho stěžejní tvorba ležela v literatuře faktů. Je také pravda, že se mu z novinářského hlediska podařil husarský kousek. Přinutil totiž v roce 1913 vládu, aby přiznala, že plukovník Redl, který byl nejvýše postaveným vládním špionem, pracoval pro obě strany, jak pro svou vlast, tak i pro Rusko. Když to vyšlo najevo, byl Redl přinucen spáchat sebevraždu. Vláda chtěla aféru zamést pod koberec, ovšem po Kischově článku, který uhodil hřebíček na hlavičku, se případ oficiálním místům utajit nepodařilo.
K těm spisovatelům, na které se pomalu zapomíná, patří nepochybně i Dr. Josef Nesvadba. Přitom je právem považován za zakladatele moderní vědecko-fantastické školy, už v tehdejším Československu. Jeho povídkové knihy Tarzanova smrt, Einsteinův mozek, Výprava opačným směrem, Blbec z Xenamünde atd. dodnes čekají na adekvátní konkurenci. Ale nechci se tu zabývat jeho dílem, ale jím, jak jsem ho poznala.
Znala jsem ho už od mládí. Byl to nesmírně inteligentní, charizmatický člověk, i když jeho zevnějšek tomu vůbec neodpovídal. Chodil v ošuntělém oblečení, už jako student měl velikou pleš − dnes jsou holé hlavy móda, ale tenkrát to u mladého člověka, který měl navíc zcela kulatou hlavu i obličej, vypadalo poněkud kuriózně a nepůsobilo zvlášť vábně.
Prvního ledna zahájila Hlinkova strana kampaň za autonomii Slovenska, předseda Československé agrární strany Beran se toho dne vyslovil pro vstup hlinkovců i Sudetoněmecké strany do vlády a pro hledání dohody s Německem, všichni židovští lékaři v Německu byli vyloučeni z nemocenských pokladen, oznámil 1. 1. 1938 mezi jinými zprávami rozhlas. A jak ten rok začal?
Jak ten čas letí! Jako by to bylo včera, co jsem v Národním divadle hrála její dceru Vivi v Shawově Živnosti paní Warrenové a nechala se okouzlovat jejím herectvím, její fantazií, jejím humorem a dnes, 13. dubna, nemohu uvěřit, že je to už plných padesát let, co opustila náš svět. Herečka, spisovatelka, žena Karla Čapka, veliká osobnost naší republiky, Olga Scheinpflugová.
Byl jedním z nejpříjemnějších, nejveselejších a ženy milujících přátel v širokém dalekém okolí. Je až s podivem, jak se mohl po svém strastiplném životě dobrat takového vyrovnání, nadhledu, humoru. Byl jednom z těch, kteří po svých zkušenostech s koncentračními tábory, osvobozen od jha nacismu, začal s ostatními v republice s nadšením budovat spravedlivý stát. Alespoň si vsugeroval, že pomáhá tvořit ty nejlepší zítřky, pro všechny lidi dobré vůle.
NIČEVÓ, NIČEVÓ,
kde nic, tu nic, ničevó, ničevó, da, da, da, panebóže, to to (u)vypadá, prozpěvoval si odhadem před osmdesáti roky na svém jevišti ředitel a současně oblíbený mladokomik pražského divadla, které neslo hrdý název Velká opereta a sídlilo v budově, kde bylo později Divadlo Jiřího Wolkera a kde je dnes Divadlo v Dlouhé. Ten ředitel a herec se jmenoval Hugo Kraus a citovaný refrén písničky patřil do operety Balalajka, která se tam v onom zmíněném čase s úspěchem hrála.
Jarmila Novotná Naši vynikající zpěvačku Jarmilu Novotnou jsem poznala ve Vídni v r. 1956 a hned při prvním setkání jsem způsobila značný trapas. Byla jsem od malička vedena svou muzikálně vzdělanou maminkou k hudbě, chodila jsem od útlého dětství do Národního divadla na operní inscenace a znala jménem všechny tamní pěvce.
Podle chytré paní Wikipedie je láska široký pojem pro silný, kladný a spíše trvalý vztah k jiné osobě, případně i k ideji nebo věci či zvířeti. Mohou v ní být různě silně zastoupeny aspekty přitažlivosti, touhy, obdivu, nezištné náklonnosti a oddanosti až po odevzdanost vůči druhému, vůči předmětu lásky. V základním významu se týká především vztahu dvou osob, na to však navazuje i řada dalších významů, jako je láska k určité věci, k místu a vlasti, k nějakému hnutí nebo ideji. Protože je měsíc květen a my si povídáme o mužích – džentlemenech dvacátých let, zůstaneme u jejich lásek milostných.
A proč by nemohly? Že jsou neživými obdélníky tuhého papíru, z jedné stany s obrázkem, z druhé popsané, a ještě se známkou? Nebo proto, že ne- umějí mluvit? Ale ony mají vlastně svoji řeč už nejméně dvě stě let. Kdo stvořil nebo poslal úplně první pohlednici, to se asi nikdy vědět nebude. Stejně jako se o vynálezu minisukní přou Francie s Anglií, tak i u vzniku pohlednice je to podobné. První prý byla Francie v roce 1777 a Anglie měla svou pohlednici i s první známkou v roce 1840.
Odkud se vzalo to zvláštní, nečesky znějící jméno Syllaba, není jisté; zato však s určitostí víme, že rodina Syllabova žila už od 18. století v Bystřici u Benešova. Jeden z jejích výhonků, kupec a hostinský František si vedl tak dobře, že se v polovině 19. století stal v obci starostou. Se svou manželkou Annou měl osm dětí − což ostatně tehdy nebylo nic výjimečného. Peněz sice v tak velké rodině nikdy nebylo nazbyt, ale přesto měli Syllabovi kluci a holky hezké dětství. A třebaže se muselo šetřit, snažili se jim rodiče poskytnout vzdělání.
Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.
Když jsem rekapitulovala své články v našem časopisu, zjistila jsem, že jsou sice plné povídání a fotografi í o módě, společenských zvyklostech, příbězích, prostě o společenském životě minulého století, ale překvapilo mě, jak málo prostoru v něm dostali muži. Nebyl to vůbec úmysl, ale i tak se to pokusím v letošním roce napravit. Věnovat se především muži – džentlmenovi a zaměřit se i na období jeho „zrodu“. I když úplně bez žen to asi nebude.
RNDr. Václav Cílek, CSc., (1955) je český geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filozof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Střední školu studoval v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a Přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v Akademii věd ČR jako vědeckovýzkumný pracovník, v letech 2004 až 2012 byl ředitelem Geologického ústavu AV. Vyšly mu desítky publikací a odborných prací.
Víte, kde je zámecký areál Ctěnice? No přece v Praze! Ještě před několika léty to byl zámek vyloženě utajený, kdo nebydlel v blízkosti, o něm nic nevěděl. A přece tu už existuje od 13. století a prošel mnoha metamorfózami, než se stal v r. 1993 majetkem města Prahy, které mu nedalo zahynouti, dopřálo mu rozsáhlou rekonstrukci a předalo ho Muzeu hlavního města. A zámek vzkvétá pod fantazie plnou kastelánskou hlavou a rukou paní Mgr. Hany Klabanové, která v něm vytváří přitažlivé kulturní prostředí, pořádá inspirativní akce a obecenstvo přijíždí metrem s přestupem na autobus nebo vlastními auty, aby se pokochalo nabídnutou podívanou.
Nestává se často, aby výstava měla tak mimořádný úspěch, že může cestovat po republice a je stále hojně navštěvována. Prostě se to někdy povede! Na počátku je nápad a trochu detektivního pátrání, potom trpělivost a vytrvalost. Určitě se to daří v případě výstavy, která přibližuje životní osudy největších českých hereckých hvězd první republiky a protektorátu.
Brát důchod nám dnes připadá samozřejmostí. V minulosti se o staré lidi a nemocné postarala rodina či komunita, charitativní péči o potřebné poskytovaly církve. Možná ale překvapí, že už v 18. století bylo možné dostávat penzi.