Rudolf Friml, pokřtěný jako Rudolf Antonín F., přišel na svět v Praze v rodině pekaře Františka Frymela 2. prosince 1879, tedy před sto čtyřiceti třemi lety. Za sedm roků bychom mu tedy měli připravovat stopadesátileté oslavy narození (zaslouží si je). Letos se mi však připomněl padesátiletým výročím odchodu z tohoto světa: zemřel v Los Angeles 12. listopadu 1972.
Když se třeba o dovolených, prázdninách či víkendech touláme po památkách, zjistíme, že když objevujeme historii, objevujeme mnohdy sami sebe. Pocítíme, někdy nečekaně, vazbu na tradice našich předků, jejich moudrost či fanfaronství. Najednou se v nás rozehrají housličky fantazie, a alespoň chvilku prožíváme životy literárních hrdinů. To se mi stává na
Knihovny v naší zemi. To nejsou jen ty slavné a uznávané, jako třeba národní nebo zemské, univerzitní, muzejní, lékařské, ryze technické, ale i ty docela obyčejné (a často bezejmenné) s městským či obecním zřizovatelem. Celkem jich eviduje aktuální státní statistika 6 133. A nejvíc jich založily právě obce. Letmý historický exkurs prozrazuje, že
Už je to dávno, tak docela dávno, co jsme prožívali tu pohédku svou může si povzdechnout starý i mladý. O starém netřeba rozmýšlet, má vzpomínky přímo v popisu práv a povinností, ale pokud si vzpomínám, i v mládí mi některé věci připadaly politováníhodně vzdálené. Tím se vlastně dostávám k jádru pudla: Hle,
Toto povídání vzniklo v mém srdci už mnohokrát, když jsem si na pódiu na společných vystoupeních s EVOU ŠAŠINKOVOU a MILOŠEM ČERNÝM nechal hladit duši krásnou muzikou. Aby ne, když ji hrála virtuózně na kontrabas absolventka HAMU, kde teď už mimochodem sama učí, jinak např. laureátka mezinárodní kontrabasové soutěže v italské Parmě, v německém Mittenwaldu, II. celosvětového festivalu kontrabasistů ve francouzském Avignonu a absolutní vítězka Mezinárodní soutěže v maďarském Debrecínu. Vedle ní Miloš Černý, skladatel, klavírista, zpěvák, který zvládne lidovku, Janáčka i Mozartovy árie. Ale zejména houslista, kterýžto nástroj spolu se zpěvem vystudoval na HAMU a objel s ním celý svět.
Nejsem historik, ani fundovaný komeniolog.
Pokládám se ale za Komenského žáka a jsem jeho obdivovatel. Je těžké nepodlehnout jeho inspiraci a vizi o možné nápravě světa. Uvěřil jsem mu jako člověku, který se k poznání musel dopracovat překonáváním obtíží svého vlastního života.
Kdyby Miloň Čepelka o ní nenapsal ve své glose, nenapadlo by mě do Anenské ulice zajít. A vstoupit do jednoho z historických domů staré Prahy, kde se nachází snad jediná galerie svého druhu v ČR, kterou vymyslela a sama zrealizovala jedna energická žena. Za obrázky na zdi lze tušit pohnuté příběhy, ale i světlo naděje, kterou vrací těžce nemocným nová motivace do života. Ano, paní Irena Kraftová provozuje Galerii pro onkologické pacienty, jimž tvůrčí
činnost pomáhá čelit tomuto závažnému onemocnění.
„V jeho verších je krása, smysl a to, co trvá. Kdyby byl František právník a ne básník, psal by o zákonech člověka. Buďme blaženi z poezie, která v nás zůstává a přichází v pravý čas,“ napsal spisovatel Arnošt Lustig v předmluvě ke knížce Blažení. Luděk Munzar o něm prohlásil: „Já o Františkovi říkám, že je to Seifert 21. století, a mohu to říkat, protože jsem mistra Seiferta dobře znal.“ „Je to básník z rodu Seifertů, Hrubínů a Skácelů. Jeho slova, to je hluboká úklona kráse naší rodné řeči,“ uvedl malíř Karel Franta v knížce Malovaná muzika. V předmluvě k básnické sbírce Tichá vůně slov konstatuje dr. Milan Pokorný, že jde zřejmě o nejčtenějšího žijícího českého básníka, protože všechny jeho knížky vyšly v několikatisícovém vydání a byly rychle rozebrány.
Ten titulek jsem si vypůjčila z jedné recenze na její skvělý herecký výkon ve hře Slepá láska, kterou dávali v Divadle U Valšů. Představa byla jasná: Carmen Mayerová jde z role do role, slaví letos s Petrem Kostkou 50 let společného života, zavolám a uděláme rozhovor. Ouha! O rok jsem se přepočítala.
Jeníček měl však o svém životě zcela odlišné představy a jen s největším sebezapřením nastoupil do reálky, kam ho maminka pyšně doprovodila. K jejímu žalu milovaný synek velmi brzo tuto školu opustil a nejinak to dopadlo i s další školou, obchodní. Dále pak se stal něco jako pomocnou silou ve velkoobchodu s papírem, z této pozice však též brzo utekl, a ještě kratší v jeho mladistvé kariéře bylo zaměstnání ve firmě na mléčnou moučku, kde se ale konečně postavil na vlastní nohy, a rozhodl se udělat zkoušku na konzervatoř.
Blíží se sto desáté výročí jeho narození. S ním přišel na tento svět jeden z největších herců své doby, člověk žijící tolika životy na jevišti, i ve svém pestrém
živobytí. Karel Höger.
Nesmělý mladíček s housličkami, se skromným úsměvem, možná až příliš skromným na to, že měl prastrýce legendárního dirigenta i slavného tatínka, ale on nechtěl žádná privilegia, chtěl být brán jako každý jiný muzikant a prosadit se díky vlastnímu talentu.
Tak si pamatuju Honzu Talicha z dob jeho muzikantských začátků, když jsem ho obsazovala na koncerty na Bertramce, jako sólistu i s jeho triem, které dostalo souhlas od jiného legendárního dirigenta, aby se jmenovalo Kubelíkovo. Spolehlivý, nadaný muzikant, přicházel na koncerty vždycky s předstihem, aby se mohl důkladně připravit a soustředit. Během dalších let, co jsme se neviděli, založil Talichův komorní orchestr, stal se primáriem proslulého Talichova kvarteta, s nímž sjezdil celý svět, s kvartetem i sólově hrál ve všech prestižních koncertních sálech a vstoupil úspěšně i na dirigentskou dráhu. Přijel k nám a nesl si s sebou futrál s houslemi.
Charita Česká republika a Česká centra si Vás dovolují pozvat na benefiční koncert Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením indického dirigenta Debashishe Chaudhuriho.
So, 1. 6. 2019, 19.00 hod. Hotel Hilton
ČEŠI PRO SRÍ LANKU
V sobotu 1. června 2019 v 19 hodin
Kongresový sál hotelu Hilton
Pobřežní 1, Praha 8:
koncert ČEŠI PRO SRÍ LANKU
Filmový klenot Karla Zemana Cesta do pravěku vyprávějící příběh čtyř chlapců putujících proti proudu času nepřestává udivovat ani 64 let po své premiéře. Kromě toho, že byl letos snímek digitálně restaurován, vychází nově také audiokniha. Dobrodružství, které fascinuje děti i dospělé už po několik generací, přeinterpretoval do zvukové podoby vypravěč Oldřich Kaiser.
V pátek 31.5.2019 byla v pražském Divadle Bez zábradlí uvedena premiéra hry Po konci světa, Opravdový thriller , ve kterém Karel Heřmánek mladší exceluje v postavě Marka, mladého kluka, který se na začátku hry ocitne v protiatomovém krytu s dívkou Luisou! Tu ve hře ztvárnila a výborně zahrála Sarah Haváčová! Mark
V životě jsem zpovídal – kromě zpěváků, herců a režisérů – také desítky malířů, grafiků a ilustrátorů. Většina z nich byli umělci, kteří se pravidelně věnovali tvorbě pro děti. V sedmdesátých letech, kdy jsem se stal novinářem „na volné noze“, jsem externě spolupracoval s televizní Vlaštovkou, s týdeníkem Sedmička pionýrů a s dětskými přílohami vycházejícími v časopisech Vlasta a Květy.
Na podzim přijde do kin nový dokument přední české dokumentaristky Olgy Sommerové. Po filmech o osudech Marty Kubišové, Věry Čáslavské a Soni Červené se tentokrát zaměřila na další nezaměnitelnou osobnost naší kultury – na životní příběh Jiřího Suchého.
Luďku Munzarovi vděčím za dvacet let krásného, hlubokého přátelství a profesionální spolupráce. Poznali jsme se, když ode mne přebíral scénáře pro Janu Hlaváčovou, se kterou jsem několik let dělal pořad Šansony, songy a písničky. Nosil jsem je s bohémským zpožděním, což Jana nesla právem velmi nelibě, neboť byla to, čemu se říká stará dobrá škola, a chtěla mít víc času na přípravu. Nakonec mi vždycky všechno velkoryse odpustila a máme se rádi dodnes.
K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.
Po dvouleté přestávce má česká veřejnost příležitost zhlédnout cyklus obrazů SLOVANSKÁ EPOPEJ nejznámějšího umělce secese, Alfonse Muchy. Dvě doplňující se výstavy v Brně a Praze jsou poctou významnému výročí vzniku československého státu.
V Brně není Slovanská epopej vystavena poprvé. Na brněnském výstavišti jsou představena jako součást zdejšího projektu RE:PUBLIKA 1918–2018 největší plátna Muchova cyklu. Myšlenka vzniku samostatného státu byla velice úzce spojena s Obecním domem v Praze – právě zde byla vyhlášena 28. října 1918 samostatnost Československa. Obecní dům navíc svým secesním charakterem souzní s dekorativní tvorbou A. Muchy. Proto je v prostorách Obecního domu vystavena druhá část epopeje.
Jak ten čas letí! Jako by to bylo včera, co jsem v Národním divadle hrála její dceru Vivi v Shawově Živnosti paní Warrenové a nechala se okouzlovat jejím herectvím, její fantazií, jejím humorem a dnes, 13. dubna, nemohu uvěřit, že je to už plných padesát let, co opustila náš svět. Herečka, spisovatelka, žena Karla Čapka, veliká osobnost naší republiky, Olga Scheinpflugová.
Taky se už u nás na něj zapomíná. Já ho mám pořád zapsaného ve svých vzpomínkách velice hluboko.
Pro mne byl mužem ryzí povahy. Od mládí levě orientovaný, věřící na vítězství marxismu, v roce 1939 se dokonce pokusil před Hitlerem utéct do Sovětského svazu, byl však zadržen, poslán do koncentračního tábora a posléze na nucené práce v Německu. Podařilo se mu utéci do Valašských Klobouk, jeho rodného městečka, kde začal okamžitě pracovat v partyzánském hnutí.
Toulal jsem se 8. prosince newyorským Central Parkem, minul malé zoo a přešel na druhou stranu k posvěcenému místu nazvanému Strawberry Fields. Tak se jmenoval dětský domov ve vzdáleném Liverpoolu, Strawberry Fields Forever byl také titul velkého hitu roku 1966. Jeho spoluautor John Winston Lennon byl nedaleko odtud, na rohu 72. ulice před domem dakota, kde měl své apartmá, právě 8. prosince 1980 zastřelen pomateným fanouškem Markem davidem Chapmanem. definitivně se tak uzavřela jedna významná kapitola historie dvacátého století. Nyní se ovšem psal rok 1999, bylo 24 stupňů nad nulou, parkem se proháněli Newyorčané na kolečkových bruslích či na kolech, na lavičce opodál hrál jakýsi černoch s čepicí Santy Clause na pozoun do vší té pohody vánoční jazzík. Stál jsem nad prostou pamětní deskou a snažil se evokovat ty proklatě zašlé časy, tu vůni let šedesátých. Bylo to vše vůbec?
když víš, jak pláču. Neodcházej, když znáš můj žal… zpívala kdysi Jiřina Salačová, na kterou jsem tady vzpomínal nedávno. Jen o něco později si zas pochvalovala, že tvůj krok zní jak deště šumění − obojí s Orchestrem Karla Vlacha a obojí podle not, které dodal skladatel Alfons Jindra, a slova přiložil textař Jaroslav Moravec. (celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2017,
Letos 22. srpna by se byl dožil 95 let jeden z nejpopulárnějších a nejlepších českých herců − Miloš Kopecký. A tak se mi zachtělo na něj zavzpomínat. Byl to člověk velice komplikovaný, se spoustou protichůdných vlastností, zdaleka ne tak veselý na to, jak dovedl skvěle hrát své komické role, do jisté míry nemocný, do jisté míry předstírající, jak jednou řekl jeho osobní lékař a přítel dr. Plzák, ne moc vzdělaný (školu nenáviděl a už v primě byl ze studia vyloučen), a přesto zábavně a chytře filozofující, napůl statečný, napůl bázlivý, napůl velkorysý, napůl Harpagonek. A tak bych mohla pokračovat dál, od extrému k extrému, patrně také zaviněných jeho maniodepresivními stavy. i můj vztah k němu kolísal od obdivu k pohrdání, od přátelství ke lhostejnosti.
V Praze se veřejnosti představí rozsáhlá kolekce 400 obrazů, skulptur a artefaktů moderního a tradičního umění čínských i evropských autorů. Svá díla letos představí 121 současných umělců z 9 zemí – z Číny, České republiky, Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, Španělska, Portugalska a Řecka.
NIČEVÓ, NIČEVÓ,
kde nic, tu nic, ničevó, ničevó, da, da, da, panebóže, to to (u)vypadá, prozpěvoval si odhadem před osmdesáti roky na svém jevišti ředitel a současně oblíbený mladokomik pražského divadla, které neslo hrdý název Velká opereta a sídlilo v budově, kde bylo později Divadlo Jiřího Wolkera a kde je dnes Divadlo v Dlouhé. Ten ředitel a herec se jmenoval Hugo Kraus a citovaný refrén písničky patřil do operety Balalajka, která se tam v onom zmíněném čase s úspěchem hrála.
Ostatně proto nám bohové dali hudbu, abychom lépe snášeli strasti, konstatovali už antičtí filozofové, a nemáme důvod jim nevěřit. Mám teď na mysli hlavně hudbu klasickou. Perličky not, jejichž lesk prověřila staletí, hudbu, která nestárne, je utěšitelkou i rádkyní. Je spojnicí mezi nebem a zemí. Ostatně proto nám bohové dali třeba Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Bedřicha Smetanu, Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a další mistry. Pokusíme se je připomenout, ale jinak, než bývá obvyklé. Chceme, aby se jejich sádrové či bronzové busty na vás pousmály. V žádném případě nejde o nějaké vědecké hodnocení. Čerpali jsme z desítek zdrojů od archivních záznamů po beletristicky laděné studie. Prosím proto pány hudební vědce o pohled nanejvýš shovívavý.
Jiří Pavlica má posluchače napříč všemi žánry: od skalních folkloristů přes vyznavače folku, world music, jazzu až po milovníky vážné hudby. Pod jeho vedením se proměnila muzika Hradišťanu v profesionální hudební těleso, které koncertuje s předními symfonickými orchestry, vystupuje se Spirituál kvintetem, Vlastou redlem a dalšími představiteli různých žánrů. Také jeho skladatelská činnost má široký rádius, píše filmovou a scénickou hudbu, komponuje pro symfonické i komorní orchestry, pěvecké sbory a skupinu Hradišťan. Všestranné hudební sklony vedou k jeho dědečkovi z Břestku, malé vesnice v Chřibech, kde působil jako kapelník, a jehož syn se stal dokonce členem slavného orchestru r. a. Dvorského. Jiří Pavlica však zůstal věren rodné Moravě.
Jarmila Novotná Naši vynikající zpěvačku Jarmilu Novotnou jsem poznala ve Vídni v r. 1956 a hned při prvním setkání jsem způsobila značný trapas. Byla jsem od malička vedena svou muzikálně vzdělanou maminkou k hudbě, chodila jsem od útlého dětství do Národního divadla na operní inscenace a znala jménem všechny tamní pěvce.
Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.
RNDr. Václav Cílek, CSc., (1955) je český geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filozof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Střední školu studoval v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a Přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. Pracuje v Akademii věd ČR jako vědeckovýzkumný pracovník, v letech 2004 až 2012 byl ředitelem Geologického ústavu AV. Vyšly mu desítky publikací a odborných prací.
Víte, kde je zámecký areál Ctěnice? No přece v Praze! Ještě před několika léty to byl zámek vyloženě utajený, kdo nebydlel v blízkosti, o něm nic nevěděl. A přece tu už existuje od 13. století a prošel mnoha metamorfózami, než se stal v r. 1993 majetkem města Prahy, které mu nedalo zahynouti, dopřálo mu rozsáhlou rekonstrukci a předalo ho Muzeu hlavního města. A zámek vzkvétá pod fantazie plnou kastelánskou hlavou a rukou paní Mgr. Hany Klabanové, která v něm vytváří přitažlivé kulturní prostředí, pořádá inspirativní akce a obecenstvo přijíždí metrem s přestupem na autobus nebo vlastními auty, aby se pokochalo nabídnutou podívanou.
Zní to jako holý nesmysl, ale tak úplně to nepravda není. V roce 2014 získal činoherní Thálii za mužský herecký výkon roku ve hře Úplné zatmění, kde v mladoboleslavském divadle hraje prokletého básníka Paula Verlaina, herec Petr Mikeska. Jak sám řekl, hraje a ještě víc těžce prožívá.