K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.
Většina mužů tvrdí, že spodní prádlo je víc sexy a přitažlivější než sama nahota. Ale když měla v minulosti dáma na sobě poskládané spodničky i v několika vrstvách, jejich rozvazování zřejmě na té přitažlivosti a tajuplnosti rychle ztrácelo. Možná to i mnohé pány dokázalo odradit od snahy se dopracovat k poslední vrstvě, byť by se jmenovala například Šibalka. To je ale hodně dávná historie, trochu bližší už je nám období tzv. první republiky, o němž toho
letos tolik slyšíme. Je to nejen jejím stoletým výročím, ale i celou řadou filmů a televizních seriálů spojených s tímto tématem.
Tak prý už je „konečně“ vPraze. Ubytováním vhotelu AXA, dne 15. 4. 1937, měla Slavia vytouženého Pepi Bicana kdispozici alespoň pro sportovní přípravu. Hrát za ni mohl až od podzimní sezony. Včervnu se vAmsterodamu projednával na půdě FIFA „Bicanův případ“ vsouvislosti s„případem Braine“, což byl Belgičan, který opustil Spartu. Bicanova matka navíc mezitím podala ve Vídni žalobu na Rakouský fotbalový svaz, že brání jejímu synovi řádně se živit. Spory se dlouho vlekly aBican sám hrával nejčastěji strampskými vlky na Medníku. Až na sklonku léta…
Prvního ledna zahájila Hlinkova strana kampaň za autonomii Slovenska, předseda Československé agrární strany Beran se toho dne vyslovil pro vstup hlinkovců i Sudetoněmecké strany do vlády a pro hledání dohody s Německem, všichni židovští lékaři v Německu byli vyloučeni z nemocenských pokladen, oznámil 1. 1. 1938 mezi jinými zprávami rozhlas. A jak ten rok začal?
The Beatles: „Víčka sklop, pusu ti dám, já zítra se ztratím, jen tvůj budu dál, i když sám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Budu si představovat, že líbám tě znova, a doufat, že snům život dám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Všechnu lásku pošlu za tebou, všechnu lásku, můžeš se spolehnout.“
Toulal jsem se 8. prosince newyorským Central Parkem, minul malé zoo a přešel na druhou stranu k posvěcenému místu nazvanému Strawberry Fields. Tak se jmenoval dětský domov ve vzdáleném Liverpoolu, Strawberry Fields Forever byl také titul velkého hitu roku 1966. Jeho spoluautor John Winston Lennon byl nedaleko odtud, na rohu 72. ulice před domem dakota, kde měl své apartmá, právě 8. prosince 1980 zastřelen pomateným fanouškem Markem davidem Chapmanem. definitivně se tak uzavřela jedna významná kapitola historie dvacátého století. Nyní se ovšem psal rok 1999, bylo 24 stupňů nad nulou, parkem se proháněli Newyorčané na kolečkových bruslích či na kolech, na lavičce opodál hrál jakýsi černoch s čepicí Santy Clause na pozoun do vší té pohody vánoční jazzík. Stál jsem nad prostou pamětní deskou a snažil se evokovat ty proklatě zašlé časy, tu vůni let šedesátých. Bylo to vše vůbec?
Zmínky o vánočních dárcích se objevují už v 16. století, kdy vánočními dárky byly dokonce i úplatky. Takové dárky dostávali státní úředníci a šlechta. Vánočním úplatkům pro úředníky se tehdy říkalo halafance. Ottův slovník naučný z r. 1888 říká, že „alafance, halafance − často se užívá s příhanou pro dary neb vzatky, jež soudcové neb úředníci od stran přijímají.“ V témže století existují zmínky o vánočních dárcích určených výhradně dětem. Inspirací k obdarovávání o Vánocích byl zřejmě příběh o třech králích, kteří přinesli Ježíškovi zlato, kadidlo a myrhu. V 19. století se naplno prosadila dnešní tradice obdarovávat o Štědrém večeru děti i v chudých rodinách, byť by to bylo jenom jablíčko.
„Nechci vám doporučovati, abyste jel do proslulých německých lázní, jichž návštěva se stala u nás skoro součástí dobrého tonu. Jedete-li ven na cesty, poznám však podle nápadnosti, se kterou se vyskytujete na nádraží, v kupé nebo na silnici, že umíte cestovati. Nebudete zajisté oblečen v tmavém šatě, který vám jinak velmi sluší.“
Tak začíná v roce 1924 své polemiky o cestování společenský redaktor pánského časopisu Gentleman. Ať tehdy, nebo dnes, srpnem sice končí letní prázdniny, ale cestování v září mělo a má ještě stále zelenou.
Podle chytré paní Wikipedie je láska široký pojem pro silný, kladný a spíše trvalý vztah k jiné osobě, případně i k ideji nebo věci či zvířeti. Mohou v ní být různě silně zastoupeny aspekty přitažlivosti, touhy, obdivu, nezištné náklonnosti a oddanosti až po odevzdanost vůči druhému, vůči předmětu lásky. V základním významu se týká především vztahu dvou osob, na to však navazuje i řada dalších významů, jako je láska k určité věci, k místu a vlasti, k nějakému hnutí nebo ideji. Protože je měsíc květen a my si povídáme o mužích – džentlemenech dvacátých let, zůstaneme u jejich lásek milostných.
Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.
Když jsem rekapitulovala své články v našem časopisu, zjistila jsem, že jsou sice plné povídání a fotografi í o módě, společenských zvyklostech, příbězích, prostě o společenském životě minulého století, ale překvapilo mě, jak málo prostoru v něm dostali muži. Nebyl to vůbec úmysl, ale i tak se to pokusím v letošním roce napravit. Věnovat se především muži – džentlmenovi a zaměřit se i na období jeho „zrodu“. I když úplně bez žen to asi nebude.
Jak na nový rok, tak po celý rok, říká jedno staré české přísloví. Že na něm „něco“ je i na poli sportovním, dokládá naše ohlédnutí za dvěma ve světě nejznámějšími hokejovými turnaji v ledním hokeji pořádanými na našem kontinentu. Hrávaly se od Vánoc do Silvestra a vítězové si na Nový rok vezli domů vítěznou trofej a tučné startovné v letech dřívějších, nyní zvané „globálně“ price money.
Na začátku minulého století se v posluchárnách pražské univerzity vyskytovaly dívky jen zřídka. Vždyť teprve v roce 1897 bylo v Rakousko-Uhersku povoleno ženám studovat na filozofické fakultě – a na lékařské studium musely čekat ještě další tři roky. Posluchačka germanistiky a anglistiky Aša Vančurová měla ke studiu všechny předpoklady: talent, píli, chuť do práce a rodiče, kteří rozhodně nesdíleli názor, že studium ženám jen škodí. Naopak: ke vzdělání ji od malička vedli.
Když byla Anna Lauermannová ještě malá holčička, chodívala často do Pasířské (dnes Palackého) ulice za svou kamarádkou Márinkou Riegrovou. Od dětství tedy dobře znala Františka Ladislava Riegra, který byl tehdy na vrcholu kariéry. A nejednou se tu potkala i s Márinčiným dědečkem: uctívaným „otcem národa“ Františkem Palackým. Starý pán, obklopený aurou velebnosti, byl prý velice milý a vlídný, ale holčičky přesto v jeho přítomnosti ztichly a změnily se v dokonale vzorná dítka. Pro temperamentní, neposednou Aninku to bylo jistě obtížné.