Olympijské hry …8 (pokračování)
Jak jsme si posledně slíbili, vydáme se po rozhlasových stopách za dalšími olympijskými hrami, jejichž letopočet končí onou letos tak vzývanou osmičkou. Ale ouha. Moc jich ještě zbývá a zážitků, vzpomínek, jmen a událostí ještě víc. Byla by to dlouhá historie, přijměte prosím její zkratku ve třech vzpomínkách, autentických, málo známých, některých zveřejněných poprvé.
Prvního ledna zahájila Hlinkova strana kampaň za autonomii Slovenska, předseda Československé agrární strany Beran se toho dne vyslovil pro vstup hlinkovců i Sudetoněmecké strany do vlády a pro hledání dohody s Německem, všichni židovští lékaři v Německu byli vyloučeni z nemocenských pokladen, oznámil 1. 1. 1938 mezi jinými zprávami rozhlas. A jak ten rok začal?
Josef Laufer po šesti letech opět mohl promluvit k posluchačům, rozechvělým hlasem, a dojatě pohladit mikrofon. František Gel po návratu z války, ještě v uniformě, zlákán Jiřím Hronkem do rozhlasu ujištěním, že tam žádné konve nemají − slovutný redaktor Lidových novin se totiž bránil vábení argumentem, že nerozezná mikrofon od kropicí konve. Ladislav Smutek, muž, který na Radiu Luxembourg před několika dny ohlásil konec války, se vyptával Pražanů, kdeže ten Československý rozhlas sídlí, protože tam byl svými šéfy doporučen. Začínal čas romantický, slibný a nadějný. O tři roky později skončil.
Historická zapomnětlivost postihla již i ony květnové dny roku 1945. Každoročně se sice schází u budovy českého rozhlasu hlouček Pražanů, vyslechne hymnu i pár projevů a přihlíží kladení věnců. Cestující v tramvajích, které projíždějí kolem, se pouze zeptají, pokud jim to lhostejnost vůbec dovolí, cože to tam kdo zase slaví nebo demonstruje.
Začalo to legendární drzou a odvážnou současně větou 5. května 1945 ráno: „Je sechs hodin.“ Hlasatel Zdeněk Mančal zahájil ranní vysílání stanice Praha. Německou hlasatelku Margräfovou vykázal ze studia, s kolegou Josefem Junkem odstranili německé nápisy na dveřích hlasatelen a zajistili odchod německé ochranky. Pražské povstání začalo.
Potřeboval jsem poradit, zatelefonoval jsem mu. Mobilem. Ten pronikne všude. I do nemocnice,na onkologii. Jiří Ješ se ozval a odmítl moje omluvy. „No co, ležím ve špitálu, ale ještě myslím i mluvím, co potřebujete?“
Byl to můj, a věřím, že i mnohých z vás, idol mládí. Bytost téměř nadpozemská, ideál, Rikitan. A pak jsme se poprvé setkali – jaké zklamání. Účetní z čistírny, charakterizoval kdysi klasik podobné typy.
Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!
„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.