Minule jsem se zde rozepsal o tom, jak jsem se stal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let redaktorem příspěvků Miroslava Horníčka (a posléze jeho Odpovědny H) v dětském časopise Sedmička. Tenkrát jsem s panem Horníčkem začal přicházet do osobního styku vůbec poprvé. Nepřímo jsem se s ním ovšem setkal už někdy začátkem let šedesátých a šlo vlastně také o něco podobného, jako byly ty pozdější sedmičkové Odpovědny H.
„Líbí se mi, že svou kariéru ukončila v době své největší slávy,“ říká o herečce Brigitte Bardotové v současné době nejslavnější francouzská zpěvačka šansonu i jazzu zaz, vlastním jménem isabelle Geffroy. Podobným rozhodnutím jako legendární BB ukončila kdysi svoji kariéru − nejspíš poprvé v historii zvukového filmu − švédská hvězda Greta Garbo. Obě herečky se tak rozhodly před čtyřicátým rokem svého života.
O Brigittě Bardotové jsem napsal od šedesátých let několik článků. Posledním z nich byl právě ten, který vyšel v revue 50plus…
Když se v 60. letech objevil v Praze klaun a mim Jengibarov, byl uváděn na plakátech jako „klaun z Jerevanu“. Ve stejném desetiletí se představil českému publiku i Jengibarovův vrstevník, uváděný na plakátech pro změnu jako „klaun z Ascony“. Začínal jako žák slavného francouzského mima Marcela Marceaua. Poté, co se osamostatnil, povzbuzen velkými úspěchy ve Švýcarsku, kde mu v cirkusu Knie nejednou složil hold i sám velký Charlie Chaplin, vydal se na turné po světě. V osmdesátých létech, za dobu svého působení v newyorském Big Apple Cirkuse, získal i zasloužený obdiv Američanů. Vystupoval po celém světě, v roce 1971 založil se svou ženou v rodném Švýcarsku vlastní divadlo, o čtyři roky později vlastní divadelní školu, v roce 1978 vlastní skupinu a v roce 2000 nakonec i muzeum. Mluvilo se o něm jako o jediném důstojném nástupci nejslavnějšího cirkusového klauna všech dob, legendárního Grocka, a také on se proslavil jedním uměleckým jménem. Jmenoval se
Letos v dubnu by měl 80. narozeniny. V šedesátých letech byl u nás Leonid Jengibarov (správně arménsky Jengibarjan) velmi známý. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan v roce 1963, samostatně se představil v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkera, vystupoval ve Varieté Praga i v našem cirkusu Humberto. V roce 1964 zvítězil v mezinárodní soutěži klaunů o Cenu Eduarda Basse a Čs. televize natočila několik jeho etud a scének.
Když jsem tu kdysi vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera, vypočítával jsem, s kým vším sousedil v Kersku; že to nebyl pouze „Bogan“ Hrabal (jak mu říkal), ale také skladatel Šikola, malíř Albich a pak ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem. Ten spisovatel s vážným, někdy až přísným vzezřením, mně byl – podobně jako jeho skorovrstevník a kolega František Kožík – vždy ochoten pomoci dobrou radou. Jmenoval se Adolf Branald.
Patřil k těm, kdo porušili historické tabu – sáhl na lidské srdce. Nebyl první, ale jeden z průkopníků srdeční chirurgie. Lékařem chtěl být od dětství. Dokonce tak raného, že doma „operoval“ ulomenou nohu židle a důkladně ji zafačoval. Mám rád lidi, mám rád slušné lidi, dobrou společnost, kulturu a nenávidím blbce a zlé lidi , vyslovil svoje krédo při devadesátých narozeninách v roce 2003.
Když mi náš rodinný přítel, výstřední karlovarský farář Dan, půjčil knížku Zbabělci, za kterou zaplatil pod pultem neuvěřitelných 500,- Kčs, protože byla vzápětí zakázaná a stahovala se ze všech knihkupectví, psal se rok 1958 a mně bylo třináct. V pětačtyřiceti letech jsem si začal s panem spisovatelem dopisovat, a když mi bylo čtyřiapadesát, vepsal mi do těch Zbabělců krásné věnování. Přihodilo se mi tak něco, o čem se mi v životě ani nesnilo – spřátelil jsem se nejen se svým oblíbeným spisovatelem, ale zároveň s báječným, skromným a jak pozdější léta ukázala i pokaždé vstřícným a zcela nezištným člověkem.
Je to generační znak postarších pamětníků. Měsíc březen máme spojen s datem narození našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka 7. března 1850. Již 165 let uplynulo, pro mnohé z nás je to stále svátek téměř osobní. I tichá výzva zajímat se a možná i objevovat. Proto vznikl tento seriál, nejen o TGM,