Rozhovor se Zbyňkem Zavadilem.

Co rozhodlo, že dostal přednost hokej před fotbalem?

Do zlomení ruky na vojně jsem provozoval oba sporty rovnocenně. K hokeji jsem měl ale vždycky blíž, i když ve vojenském dresu byli mými spoluhráči známější borci a reprezentanti jako Valošek nebo Kramerius. Hokej a Slavia, to byl můj osud.

Kolik vám bylo let, když v Edenu postavili nový sta- dión i pro hokej a hledali šéftrenéra pro mládež?

A kteří z vašich prvních svěřenců se pak zapsali do dějin našeho hokeje? Od roku 1972 – bylo mi dvaatřicet − už jsem přesedlal na trenérský post. Začal jsem u nejmenších a připravoval si návaznost výchovy pro další léta. Prvním, kdo z těch capartů oblékl dres reprezentace a šel po trase Slavia – Sparta – New York Islanders, byl David Volek.

Po cestě se talenty i ztrácely. Vzpomenete na někoho, kdo měl všechny předpoklady, a osud mu nakonec hokejovou slávu nedopřál?

Stoprocentně Petr Hendrych. Měl jsem ho od žáků. S ním v sestavě jste prohráli tak jeden zápas za sezónu. V mládežnických reprezentacích, v brance s Haškem, na křídlech s Rosolem a především Klímou dokázali dát desítku i obávaným.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 1-2/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)