a já se tiše i hlasitě radoval, protože tahle polka-foxtrot jazzmana Karla Krautgartnera se slovy Vladimíra Dvořáka nenásilně spojovala dva lehké hudební styly mého dětství a mládí, totiž českou lidovku a americký swing, obojí v padesátých letech oficiálními místy jen trpěné a ideologicky podezřelé. Proto mě nedávno hněvivě nadzvedla poznámka, že prý si tím refrénovým sloganem oba zmínění autoři s pohoršením stěžovali, proč byli tenkrát muzikanti do hraní polek nuceni. Můjtybože! Naopak! Oni to obojí bránili a dokazovali, že oba druhy taneční hudby jsou přirozenými sourozenci. (…) Její začátek to přímo říká: „Je nebe jako šmolka a zem je hezká holka, A Z FOXTROTU JE POLKA, než řekli byste švec. Jak z prostřeného stolku

jde z polky vůně vdolků, jak pusa bez okolků zahřeje štěbenec.“ I pokračování refrénu to potvrzuje: „My víme to už zpola, tou polkou radost volá, a proto ať jde z kola, kdo polku nemá rád!“ Dodnes mě těší textařova práce s jazykem, jeho odvaha překročit hranice zavedených klišé, použít třeba neobvyklého knižního výrazu zpola nebo zastaralého štěbenec místo klarinet. Nehledě na rýmování…

(celý článek najdete v tištěném vydání 6/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)