Už bude šest, už se jí dočkáte, už bude šest, a řekla o páté… zpíval asi před dva – či třiašedesáti lety mužný barytonista Rudolf Cortés, na nějž chovám tak obdivnou vzpomínku, že medailonek o něm pořád odkládám.

Pro mne je totiž vzdor pádícímu času minulostí jen nedávnou, subjektivně skoro současností. (Tak se my lidé s chutí obelháváme, to je první ne nové poznání na této stránce.) Slova k uvedené písni houpavého živého rytmu napsal Vladimír Dvořák, hudba je od klavíristy, skladatele a aranžéra Miloslava Ducháče. Na toho chci zavzpomínat. Od svého středního věku jsem se s ním znal postupně víc a blíž, ač ne důvěrně. Nepatřil k těm, kteří se snadno otvírají. Přesto jsme byli téměř přátelé. Narodil se roku 1924 v Praze, ale kořeny měl ve východních Čechách někde u Metuje, a i to nás možná sbližovalo. Od konce třicátých roků dvacátého století patřil k mladým českým milovníkům jazzových rytmů, čekajícím na konec války a věřícím, že se ve svobodných poměrech prosadí. Snadné to neměli. Mohli sice navazovat na předválečné snahy předchůdců o desítku roků mladších, na Běhounka, Traxlera, R. A. Dvorského, Karla Vlacha a dalších, doba jim však přichystala rudou komunistickou omezenost. Že vynikli přesto, svědčí o jejich talentech a zdravé tvrdohlavosti.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)