Jak vůbec rozhlas ke svému jménu přišel? Defi nice není příliš libozvučná: telekomunikační zařízení pro jednosměrný přenos zvuku na dálku. Rádio se té vymoženosti říkalo, když roku 1893 Nikola Tesla předvedl jeho první veřejnou demonstraci. Potom, když se 18. května 1923 začalo vysílat u nás, byl to Radiojournal. A vznikala nová slova – radioposluchač, radioobchodník, radiofonie, radioprůmysl, radioamatér, radiokoncert, Radiopalác… Cizí slovo se šířilo, k nelibosti opatrovníků jazyka českého. Radiojournal vypsal proto soutěž pro posluchače, aby navrhli slovo domácí, výstižné a přesné. Nedopadlo to jako u obrozeneckých legrácek s břinkotruhlou a nosočistoplenou, vzniklo slovo české a ujalo se. J. D. Richard, vlastním jménem Richard Durdil, pozdější redaktor rozhlasového pořadu Slyšel jsem, vysvětlil čtenářům Národních listů nové slovo takto: „Stanice přijaté zprávy a hudbu skutečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhujeme-li pro její funkci název Rozhlas.“ 

Masaryk i Zápotocký

Prezidenti usedali k rozhlasovému mikrofonu zhusta. Někteří rádi a ochotně, jiní z donucení, nebylo zbytí. Odškodním vás za úvod teoretický historkou z rozhlasové režie.
Mezi ty, kteří rádi rozhlasem promlouvali a sami sebe potom se zalíbením poslouchali, patřil Antonín Zápotocký. Už jako předseda vlády měl pravidelné relace. Mluvil jadrně, táborový řečník to on byl, ale ucho rozhlasových labužníků registrovalo vady. Například s důrazem na předložku si nevěděl rady. Vždycky to znělo Na (pauza) dnešním zasedání vlády… Vynikající a svérázná režisérka Veronika Matějová už si zoufala, až se odhodlala: „Pane předsedo, pošlete mě do prdele.“ Vyhověl a od té doby věděl, jak se v mluvené češtině klade důraz na předložku. Ale teď již vážně a po pořádku, od prezidenta prvního. Tomáš Garigue Masaryk poprvé promluvil k rozhlasovým posluchačům v premiérovém přímém přenosu 28. října 1925. Pronesl vážná, troufám si tvrdit, že dodnes platná slova, inspirovaná sedmým výročím vzniku Československé republiky. Naslouchali mu koncesionáři u krystalek i u lampových rádií, členové Národní rady československé, parlamentu, na slavnostní schůzi v Obecním domě. Řečník sám stál před mikrofonem v audienční síni Pražského hradu. Posluchačem a publikem mu tam byl předseda Národní rady Adolf Prokůpek. O tři roky později promlouval náš první prezident k dětem z hradního balkónu, opět u příležitosti výročí vzniku republiky, a tato roztomilá řeč byla poprvé zaznamenána na gramofonovou desku.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 3/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)