Doba Rakouska-Uherska.

Průmyslová revoluce přinesla naléhavější potřebu zabezpečení obyvatelstva ve stáří, nemoci a invaliditě. Koncem 18. století bylo v rakouské monarchii uzákoněno penzijní „zaopatření“ státních a posléze i dalších skupin zaměstnanců. Tzv. penzijní normály Marie Terezie zakotvovaly nárok na státní podporu vdovám a sirotkům po zaměstnancích a státním zaměstnancům po minimálně 10 letech spolehlivé služby právo na penzi. Zřejmě od této doby se tedy traduje výraz „být pod penzí“ jako označení výhody jistého zabezpečení. Zakladatelem průběžného penzijního systému byl pruský „železný“ kancléř Otto von Bismarck. Ten v roce 1881 zavedl systém pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří, zahrnující nejširší vrstvy obyvatelstva. Šlo o převratnou myšlenku – všichni, kteří pracovali, museli odvádět povinné příspěvky, což jim zajistilo nárok na jednotlivé dávky a důchody (vázané zpravidla na dobu pojištění a výdělek).
Bismarckův model se stal inspirací pro řadu dalších zemí a položil základ, z nějž vychází i současný systém sociálního pojištění. Úpravu zabezpečení v nemoci přinesl zákon o nemocenském pojištění z roku 1889, který přijala vláda sociálního reformátora Eduarda Taaffeho. Nemocenské pojištění bylo nárokové a náležely z něj dávky léčebné i peněžité. Zákon např. stanovil: „Trvá-li nemoc déle než tří dnů a je-li nemocný výdělku neschopen, náleží ode dne onemocnění za každý den příspěvek nemocenský ve výši 60 % v příslušném okresu obvyklé denní mzdy obyčejných, povinnosti pojistné podléhajících dělníků. Podpora má se poskytovati tak dlouho, dokud nemoc trvá.

(celý článek najdete v tištěném vydání 6/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)

autoři: Mgr. Renata Provazníková JUDr. Simona Urbánková Česká správa sociálního zabezpečení.