Chvilky s Miroslavem Horníčkem.

K listopadovému 100. výročí narození herce, spisovatele, dramatika, režiséra a výtvarníka-kolážisty Miroslava Horníčka jsem se rozhodl napsat vzpomínkový článek. Ovšem ve chvíli, kdy jsem nahlédl do desek, do kterých jsem si v minulosti ukládal nejrůznější doklady toho, kdy, proč a jak jsem se s tímto mistrem slova setkával, zjistil jsem, že si pojednou nevím rady, o čem psát dřív.

Mým asi nejdůležitějším a určitě nejdelším kontaktem s panem Horníčkem byla léta 1968 až 1971. Naše první setkání jsem kdysi popsal takto: „Stalo se v dobách mé nezralé mladosti − málo přes dvacet, prvně ženat, prvně redaktorem v časopise, takže prvně také ve styku s větším množstvím umělců, s nimiž jsem najednou ‚spolupracoval‘, tj. loudil na nich redakční příspěvky. Jedním z nich byl i pan Miroslav Horníček. Přijímal mě vlídně, otcovsky mě pozoroval, zatímco já divoce kouřil cigarety,
mluvil o svém mladém manželství i o své teorii redaktora časopisu pro děti a jeho vlivu na dětské čtenáře‚ popularizovat nepopulární prostřednictvím populárních‘. Byl jsem zkrátka děsně chytrej a paní Bělu Horníčkovou mé idealistické  názory dojaly natolik, že mi při odchodu vtiskla do ruky láhev šampaňského, ať prý si s mladou manželkou zpříjemníme život.“

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 11/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)