Šofrovu lékárnu v Třebíči jsem míjela každý den cestou do školy. Dál se stoupalo k jedenáctiletce, která právě nahradila zrušené klasické gymnázium, do kopce, ale to už nás šlo společně celé procesí spolužáků a byla legrace. Občas se přidal i lékárníkův Mirek, s nímž ovšem podle našich tehdejších měřítek žádná velká zábava nebyla. Moc toho nenamluvil, a já se neptala, přece jenom to byl starší kluk, chodil o třídu výš. Šuškalo se, že nezdědí povolání svých rodičů, chce jít dokonce dělat film.

Pro nás jsi byl tehdy exot. V Třebíči byla silná tradice ochotnického divadla, ale fi lm byl vzdálený vesmír. Hrál jsi na saxofon, maloval – a najednou kamera.

Někdy ve třinácti čtrnácti letech se mi z otcovy knihovny dostala do ruky báječná Kniha o filmu filmového kameramana, dokumentaristy a teoretika Jana Kučery, a fascinovalo mě zaujetí metodou filmového střihu. Uvažoval jsem o kariéře filmového střihače. Když pak v posledním ročníku visel ve třídě diagram možností studia na vysokých školách, v malé výseči Filmová fakulta byly čtyři nabídky: režie, scénář, kamera a produkce. Otec mi koupil kameru Admira 8C a s jednou mladší spolužačkou jsem v lesích u Třebíče natáčel takový romantický příběh. Tyto věci spolu s fotografiemi podobně romantickými jsem předložil na FAMU ke zkouškám. A stalo se, že jsem tam byl na první pokus přijat.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)