Když se třeba o dovolených, prázdninách či víkendech touláme po památkách, zjistíme, že když objevujeme historii, objevujeme mnohdy sami sebe. Pocítíme, někdy nečekaně, vazbu na tradice našich předků, jejich moudrost či fanfaronství. Najednou se v nás rozehrají housličky fantazie, a alespoň chvilku prožíváme životy literárních hrdinů. To se mi stává na jednom malebném jihočeském zámku, který mám moc rád a kde mi začne bít renesančně srdce. 

Vodní zámek Kratochvíle je díky Vilémovi z Rožmberka jednou z nejkrásnějších renesančních staveb u nás a nikdo by netušil, že vznikla z původního dvora Leptáč rybníkáře Jakuba Krčína, vlastně v bažině, a dodnes stojí na zkamenělých dubových a olšových pilotech. Během posledních desetiletí se jí vrátila historická krása, a ať projdete ovocnou či bylinkovou zahradou nebo ať zavítáte do interiérů se slavnou štukovou výzdobou, budete mít pocit, že jste se ocitli v renesanci a co nevidět se vrátí k bohatě prostřeným stolům společnost z honu. Zatím se usmějete nad vyobrazením tří zajíců, kteří mají dohromady jen tři uši, a žádnému přitom ani jedno nechybí, a z dávných časů zaslechnete hrát zámeckou kapelu. To, že Kratochvíle tak půvabně ožila a dostává svému názvu, má na svědomí hlavně člověk, jehož si nejen za to velice vážím a který je tam od roku 1985 kastelánem. Který pro zámek dýchá a pro něhož se stala práce věru náročným koníčkem a posláním, Vojtěch Troup, s nímž sedím na zídce kamenného mostu a pávi se snaží překřičet mé otázky.odní zámek Kratochvíle je díky Vilémovi z Rožmberka jednou z nejkrásnějších renesančních staveb u nás a nikdo by netušil, že vznikla z původního dvora Leptáč rybníkáře Jakuba Krčína, vlastně v bažině, a dodnes stojí na zkamenělých dubových a olšových pilotech. Během posledních desetiletí se jí vrátila historická krása, a ať projdete ovocnou či bylinkovou zahradou nebo ať zavítáte do interiérů se slavnou štukovou výzdobou, budete mít pocit, že jste se ocitli v renesanci a co nevidět se vrátí k bohatě prostřeným stolům společnost z honu. Zatím se usmějete nad vyobrazením tří zajíců, kteří mají dohromady jen tři uši, a žádnému přitom ani jedno nechybí, a z dávných časů zaslechnete hrát zámeckou kapelu. To, že Kratochvíle tak půvabně ožila a dostává svému názvu, má na svědomí hlavně člověk, jehož si nejen za to velice vážím a který je tam od roku 1985 kastelánem. Který pro zámek dýchá a pro něhož se stala práce věru náročným koníčkem a posláním, Vojtěch Troup, s nímž sedím na zídce kamenného mostu a pávi se snaží překřičet mé otázky.

Celý rozhovor najdete v časopise Revue 50plus, v čísle II/2022