Na pražské Bertramce – Muzeu W. A. Mozarta, kde jsem po roce 1990 pořádala komorní koncerty, patřilo k mým „dvorním“ hráčům mladé smyčcové kvarteto s čerstvým názvem Mathilda Nostitz Quartet. Nepřehlédnutelná šarmantní dáma téměř s mateřskou pýchou sledovala reakci publika – jejich patronka. Tak jsem poznala paní Mathildu a absolvovaly jsme pak společně nejrůznější koncerty při jejích pobytech v Praze.

• Máte ráda hudbu, vaše nadace podporuje nevidomé hudebníky, maminka byla koncertní pianistka. Hrajete také na nějaký nástroj?

Začínala jsem hrát na piano, ale potom mami řekla, že by bylo lepší naučit se na nějaký instrument, který bych mohla nosit s sebou. To byla harmonika. Měla jsem velkou, drahou, a když jsme odcházeli z Čech, na hranici mi ji vzali. Tím bohužel moje hraní skončilo.

• Když jste kvartetu, dnes známému doma i v zahraničí, v roce 1994 propůjčila svoje jméno, bylo teprve na začátku své kariéry – jak si získalo vaši důvěru?

Oni mě pozvali na koncert. Já nejsem takový expert přes vážnou hudbu, tak jsem si pozvala několik kamarádů, kteří jsou znalci. Po koncertu mi říkali – víš, dát svoje jméno, já bych to zvážil, jsou ještě mladí… Kluci mě pak pozvali na pivo a po pátém pivu jsem řekla, tak si to jméno dejte. Tři nebo čtyři roky poté mě pozvali znovu na koncert a já jsem pozvala zase ty samé lidi jako předtím. A oni mi po koncertu říkali: Jak jsi věděla, že budou tak úžasní? To mi udělalo velkou radost.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2017, ročník XIII. – objednání předplatného zde)