Ó, RÓZMERÍ, Ó, BÁJE,
ty královnou jsi ráje, a Ó, Rózmerí, buď mojí, tvůj úsměv rány hojí −

tyhle dva začátky refrénu Jimovy písně z nejslavnější operety skladatele Rudolfa Frimla ve mně uvízly z dětství. To jsem se jimi ještě nezabýval z hledisek literárních, neptal jsem se, proč ó báje, a nezamýšlel jsem se nad instrumentálem zájmena mojí, o němž nám pan profesor Jedlička říkal, že je v tomto delším tvaru v sedmém pádě nevhodný a že bychom měli užívat kratší tvar mou. Teprve později mi docházelo, jak by se asi český text rozsypal, že by musel znít ó Rose Marie, buď mou-ou, a jak dál? Tvé půvaby mě zvou-ou? Blbé! Navzdory pochybám nad českými slovy (a byly určitě i jiné verze) ústřední píseň v rytmu foxtrotu a spolu s ní zasněná Indiánská píseň lásky letěly od roku 1924 z Ameriky vítězně světem i skladatelovou původní vlastí.

Celý rozhovor najdete v časopise Revue 50plus, v čísle III/2022