Zpívaly Sestry Skovajsovy, a ty jsem díky tomu poznal už v dětství. Bližšího jsem o nich nevěděl ještě nic, ale jejich harmonie mým uším lahodila, a tak jim dlužím uznalou vzpomínku. Televize ještě nebyla, já byl na prahu dospívání a mazlil jsem se nejen s jejich hlasy, nýbrž i s jejich jménem, zlatě tištěným na červených etiketách černých gramofonových desek, tak křehkých a rozbitných. Jak asi vypadají? Jistě jsou hezké. A tak jsem si se svou sentimentálně naladěnou maminkou a s nimi zpíval i tango Jarky Macha: Cikáne černý, cikáne věrný, zapomeň dřív, než půjdeš spát, v tvém srdci touha, však noc je dlouhá, už nehledej, co máš tak rád…

Tehdy jsem zjistil, že populární
pěvecké trio nejen zpívá, ale že si slova k okouzlující Lidunce i napsalo: Sousedovic Lidunku mám dávno rád a kolikrát chtěl jsem jí to dát už znát, ale ona se na mě zlobí, ani slůvkem mně neodpoví. Nic
nevadilo, že ten mužský text vyslovují dívčí hlasy, notoval jsem si s nimi: Má rozmilá Lidunko, otevři
mně okénko, vždyť já tě mám tolik rád, chci se na tě podívat… Teprve když trpká skutečnost zvítězila nad sněním, došlo mi: Na tě? A jen se podívat? Kdo takové touze uvěří? Kdo by byl tak naivní?! Ale nevadilo to, umělo to ukonejšit. I jejich pozdější textování například Kubešových polek (Polka domova, Přerovanka, Hradišťanka, Posvícenská aj.) hovělo potřebám nenáročného, nicméně vděčného posluchače, který v zábavné hudbě hledá jen to, k čemu je určena, a nepitvá kritickým skalpelem prostředky, jimiž je výsledek dosahován. To je ale na jinou debatu, a ta byla dosud vždycky zbytečná.

Celý rozhovor najdete v časopise Revue 50plus, v čísle 11-12/2020.