Můj dvacetiletý vnuk mi nedávno řekl, že se lidem v Česku žije dobře jako nikdy, mohou studovat, svobodně cestovat, mají otevřený celý svět. Potěšilo mě, že si to dnešní mladí uvědomují, i když nic jiného nezažili. Srovnání bylo lákavé. Přesně v jeho věku Šimon Pánek poprvé organizoval sbírku na pomoc lidem po zemětřesení v Arménii. To bylo ještě rok před sametovou revolucí. A po ní, ač mohl dělat politickou kariéru, si vybral poznávat svět z té odvrácené strany.
Taky se už u nás na něj zapomíná. Já ho mám pořád zapsaného ve svých vzpomínkách velice hluboko.
Pro mne byl mužem ryzí povahy. Od mládí levě orientovaný, věřící na vítězství marxismu, v roce 1939 se dokonce pokusil před Hitlerem utéct do Sovětského svazu, byl však zadržen, poslán do koncentračního tábora a posléze na nucené práce v Německu. Podařilo se mu utéci do Valašských Klobouk, jeho rodného městečka, kde začal okamžitě pracovat v partyzánském hnutí.
Na jedné vysoké palmě rostl kokosový ořech. Měl nádherný výhled, radoval se z něho a byl šťastný, že je kokosem. Až jednoho dne šel kolem pocestný, podíval se nahoru a řekl: „Nenávidím kokosy. Palmy jsou vysoké, nemohou dávat žádný stín. Kokosy nevoní, nemají květy, vůbec nejsou hezké. Nenávidím kokosy.“ Když to kokos uslyšel, začal se cítit špatně. Řekl si: „Jsem ošklivý, k ničemu se nehodím, nejsem dobrý.“ A tak postupem času kolem sebe začal vytvářet tvrdou slupku. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo hladil. Jednoho dne přišla bouře a náš kokos spadl na zem. Byl zraněn a sám. Znovu šel kolem pocestný, tentokrát to byl ale malý chlapec. Sehnul se a vzal kokos do svých rukou. „To mám štěstí,“ řekl si. „Našel jsem kokos, a jak je čerstvý! Určitě bude mít výbornou šťávu!“ A chlapec začal kokos rozbíjet kamenem. To působilo kokosu velkou bolest. Naříkal bolestí, až začala vytékat sladká šťáva. Chlapec začal pít šťávu a nakonec kokos rozbil a objevil neporušenou bělobu. V té chvíli si kokos uvědomil, jak je důležitý a jak je nádherný. Potom už jenom chlapci řekl: „Jsem tvůj, ty jsi někdo, komu důvěřuji.“