Odpusťte, že jsem vás nazvala pamětníkem roku 1938, ale byl jste už tehdy na světě. Kdy jste v dětství poprvé začal vnímat, že nežijeme v klidném čase?

Ještě mi nebylo pět let. Tu noc si dodnes pamatuji. Bouchání na dveře, gestapo. Domovní prohlídka v hysterii po atentátu na Heydricha. Do místnosti vtrhlo několik ozbrojených chlapů v uniformách. Já musel z postele, bratra, ani ne dvouletého, máma sotva stačila vytáhnout z postýlky, i pod matraci se dívali. Byl to první zásah surového světa do krásného dětství.

Až později jsem si to začal srovnávat v hlavě. Že to tak v životě je. Koncept jin jang tomu říkají Číňané, dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru. A ještě více se mi líbí označení kontrapunkt, zvláště jak si to slovo vykládají muzikanti:
nota proti notě. Mezi těmi notami jsem se, ale nejen já, celá naše generace, pohyboval celý život. Zpočátku nevědomky, spíše citem, instinktem, později vědomě. Pozor, copak je za těmi krásnými řečmi, sliby zářných zítřků?

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)