Jak vypadaly Vánoce u Brdečků?

Vánoce u nás byly spojeny s narozeninami mého otce, který se narodil přesně na Štědrý den. Naše rodina si na tradice moc nepotrpěla, nicméně kvůli mně se slavily se vším všudy. Slavili jsme svátky doma a pak ještě u prarodičů s Kotalíkovými, protože prof. Kotalík byl bratr mé matky. Takže vše bylo, jak má být, ale vždycky si všichni oddechli, že mají Vánoce za sebou. Až na mě.

Dívala jste se o Vánocích na pohádky?

My jsme neměli televizi. První pohádky v televizi jsem viděla, když mi bylo asi dvanáct, někdy kolem roku 1969, a to už mne nezajímaly. Já jsem hodně poslouchala rádio, kde se vysílaly překrásné inscenace pohádek, románů, her pro větší děti, a mně se strašně líbilo, že jsem si postavy, děj, prostředí k tomu mohla představovat. Protože rozhlas má tu přednost, že ponechává prostor pro imaginaci. A chodila jsem do kina. 

Chodila jste také na pracovní projekce tatínkových filmů?

Otec byl zároveň scenárista hraných filmů a zároveň režisér animovaných filmů, to obojí provozoval simultánně od počátku 50. let. Pracoval s Trnkou a Werichem, ale nebral mě nikdy mezi slavné lidi, ani na natáčení. Jen do studia Bratři v triku. A měl pro to konkrétní zdůvodnění. Viděl kolem sebe hodně tzv. filmových dětí a on to považoval za tragické životní předznamenání, protože dětské role často vedly k tomu, že si ty děti udělaly o sobě nějakou představu, kterou později nebyly schopny naplnit. A já si myslím, že taky nechtěl, abych se ve škole vytahovala, že jsem viděla toho či onoho.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 12/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)