Asi nejsem jediná, kdo své rodné město, když ho navštíví po mnoha letech, nepoznává. Je menší, než zůstalo v mých představách, zato před památkami, které jsem v mládí míjela bez větší pozornosti, jsem zůstala stát s posvátnou úctou. Největší překvapení mi ovšem způsobila proměna bývalé borovinské továrny a setkání se zdejším patriotem a předsedou spolku EKOBIOENERGO Ing. Richardem Horkým; má totiž lví podíl na proměně areálu v plnohodnotnou městskou čtvrt.

Stopy podnikání pana Horkého najdete po celé Třebíči. Jeho teplárna na biomasu zásobuje většinu města, opravil Hotel Atom, renovuje nedaleký zámek v Dukovanech… Jeho srdeční záležitostí je revitalizace borovinského areálu, který zůstal opuštěn po zastavení obuvnické výroby.

Pane Horký, čím je to dáno, že Moraváci jsou daleko větší patrioti než Češi?

Lidé na Moravě jsou bezprostřední, otevřenější, sousedští, a ti na Vysočině zejména. Vysočina byl kdysi chudý kraj a jejich obyvatelé mají k sobě nějak blíž, jsou pohostinní a zvyklí si vzájemně pomáhat. A zdejší krajina? Je malebná, má mnoho podob, dosud si zachovala nedotčený, ničím nerušený ráz. Kdo se jednou na Vysočině narodí, nedá na ni dopustit.

Vy ale nejste nefalšovaný Třebíčan?

Jak to, že ne? Narodil jsem se v třebíčské porodnici a pocházím z nedalekých Zárubic. Bydlím v Hrotovicích, ale v Třebíči trávím většinu času. Kdyby bylo po mém, tak bych tam i bydlel, ale manželka a syn si zamilovali Hrotovice.

Vaším přáním je, aby byla Třebíč nejen příjemným místem pro život, ale stala se i lákavým cílem pro turisty. Dokonce teď organizujete balíčky služeb pro seniory. Jak byste představil Třebíč a Třebíčsko těm, kteří tato místa neznají?

Třebíč je starodávné město, zdejší benediktýnský klášter byl založen už v roce 1101. Během
středověku pod tímto klášterem vzniklo město, v němž ve velice přátelském duchu fungovaly dvě komunity – křesťanská a židovská. Zatímco křesťané zde postavili nádhernou baziliku sv. Prokopa, která je opravdu unikátní ukázkou středověké architektury, jen pár set metrů od ní Židé vybudovali velikou čtvrť se dvěma synagogami. Židé bohužel během 2. světové války zmizeli, architektura zůstala – a právě díky tomu byly třebíčská bazilika, židovská čtvrť a židovské město zapsány v roce 2003 na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Už to samotné říká, že návštěva Třebíče stojí za to. Teď k tomu přičtěte, v jak krásně čistém prostředí je tento historický skvost usazen. V Třebíči nikdy nebyl těžký průmysl, takže město se nachází v zelených údolích a je protkáno řadou parků. Ať už se vydáte z hlavního náměstí na kteroukoli stranu, za deset minut jste v přírodě. Takže další devizou je čistý vzduch – a to i z toho důvodu, že široko daleko nestojí žádná uhelná elektrárna. Celý region ovlivňuje Jaderná elektrárna Dukovany, a to v tom pozitivním smyslu, protože nevypouští do ovzduší žádné spaliny. A sama Třebíč je vytápěna biomasou, tedy ekologickým způsobem. Třebíčsko je krásná a zajímavá část republiky, kde se neuvěřitelným způsobem setkala historie s čistou přírodou a zároveň i energetikou.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 4/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)