Začněme malou vzpomínkou na cisterciáckého mnicha Bernarda z Pisy, který byl v r. 1145 zvolen papežem a přijal jméno Evžen III. Dosud žil v klášterním ústraní a po volbě se rázem ocitl ve velkém světě. Prosí proto svého duchovního učitele Bernarda z Clairvaux oradu, jak si má v novém postavení počínat.

Odpověď prý na sebe nechala dlouho čekat, ale byla svým rozsahem neobvyklá, protože se skládala z pěti menších knih nazvaných „O uvažování papeže Evžena“. Její autor nevynechal žádnou důležitou otázku projevující se v životě tehdejší církve. Popisuje a zároveň kritizuje stav kněžstva a římské kurie, pokouší se najít důvody nezdaru druhé křižácké výpravy a radí papeži, jak si má moudře vybírat spolupracovníky. A navíc ho napomíná, aby při všem svém rozmanitém zaměstnání a odpovědnosti nezapomínal na sebe a aby se ve vnějším ruchu sám neztratil. Neboť jako papež má být podle slov apoštola Pavla „všem vším“, musí zde být pro pošetilce i pro lidi moudré, pro trpící i pro ty, kdo hledají radu, píše Bernard, a tento ideál se má snažit naplňovat. Podaří se mu to jen tehdy, když se nestane majetkem druhých lidí, ale když zůstane za všech okolností sám sebou. „Takže mysli na to, neříkám vždycky, neříkám často, ale přece aspoň občas, aby ses vrátil sám k sobě.“

Jde o vnitřní návraty a o umění odpočívat od vnějších prací.

A tady jsme u otázky, která se týká každého z nás: Jak zůstaneme uprostřed všech starostí, povinností a vnějších dojmů sami sebou, jak se dokážeme ubránit a ovládnout, abychom jim nepodlehli a zachovali si nutnou míru vědomí vlastního „já“?

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)