Jaroslav Štercl

…už se podzim blíží, už, už, už, už to cítím v kříži… zpívá hajný Štětivec v „lidové“ operetě skladatele Járy Beneše a libretistů Tobise, Rohana, Špilara a Mírovského Na tý louce zelený, která, ač měla premiéru v roce 1935, dodnes se na současná jeviště tam či onde vrací. A u diváků vítězí. Možná se skřípěním zubů divadelních dramaturgů − vždyť je to úpadkový žánr, ba řekněme rovnou kýč − zato se souhlasným mručením pokladníků a ekonomů, neboť se dosud nestalo, aby tenhle veselý oddechový kousek jejich prázdnící se žebravé kasy nenaplnil.

Ale to je poznámka výlučně bokem.Dnes jde na této stránce spíše o jednoho z těch, kteří Štětivce v průběhu dlouhého času také hráli. Jmenoval se Jaroslav Štercl, ale tak byl zaznamenáván jen v oficiálních titulcích, jinak to byl pro každého, kdo se mu kdy s chutí zasmál, Štercl Jarda. Komik. „Lidový“ komik. Ten přívlastek a ty uvozovky už podruhé zde použité mi odpusťte. Zdůrazňuji ho jimi kvůli úvaze, kterou ve mně vyvolává. Je totiž podle mého mínění zavádějící. Tváří se, že jen kategorizuje, ale vlivem různých důvodů, ideově-politických nebo teoreticko-estetických, snižuje se k soudu, k hodnocení předem, a tím je zneužitelný. Proto ho mám za nepatřičný, ač na druhé straně připouštím, že může být důvodem k debatě, do níž je lépe se nepouštět. Přesto tady přívlastek lidový, v uvozovkách i bez nich, odmítám. Jaroslav Jarda Štercl byl především dobrý. Dobrý tramp, dobrý autor a interpret písniček, veselých scének, monolo

gů i dobrý herec, a zřejmě také znalec lidských povah, který věděl, co divákům nabídnout, aby jim s ním bylo příjemně. Aby se nebáli vážit si svého takzvaného selského rozumu. Proto mu ani občasný satirický šťouchanec do všech náfuků světa nebyl cizí. Pojďme k faktům. Z různých pramenů visících na internetu jsem se dozvěděl, že se narodil 18. listopadu 1919 do ještě mladičké Československé republiky v Blovicích u Plzně, ale chtě nechtě pak vyrůstal v Praze, kde se jeho otec pokoušel podnikat ve stavebnictví. Neúspěšně, a tak aspoň syna po jeho nezdařených gymnaziálních studiích přiměl k absolutoriu Vyšší průmyslové školy stavitelské. Ale student se už od pouhých sedmnácti let zadal hereckému světu. Začal na kabaretní scéně Nuselského pivovaru a během času prošel různými dalšími kabarety a divadélky ovlivněn vzory Vlasty Buriana či Ference Futuristy (to byl mimochodem historicky vůbec první Štětivec), avšak nacházející svůj vlastní styl. Ten byl zdánlivě jen živelný, ale mám za to, že pečlivě propracovaný. Nervní pohyb postavy, jako by byla na gumičku nebo na klíček, úsměv od ucha k uchu a neustálé pochechtávání či pomroukávání, jejichž podezřelý stereotyp se záhy měnil v zázračné a trvalé souznění obou stran prostoru, vzájemně na sebe pomrkávajících a vědomých si, že ano, není o tom pochyby, jsme na jedné lodi, víme, jak to na světě chodí.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)